Sonisphere Festival – 11/6/2011

Sonisphere festival

Tak ani nevím kde začít, protože to bylo tuze nabité zážitky, jak se od takového festivalu dá očekávat. V sobotu kolem půl desáté ráno se u mne stavil soused a vyzvedl mě. Dali jsme si po štamprdli, jako-že na rozjezd. Protože kluk jeden vyrazil na koncert prvně v životě tak jsem ho prý měl „na starosti“. No po celý čas mi to opakoval a nebylo chvíle, aby mě někde nesháněl, že jako by se jinak ztratil.

Tak jsme šli pěšourem až ke svatostánku U Kubelků, kde bylo formování celé heavy-ementálové formace, což se později zdálo spíše kontraproduktivní, vzhledem k pekelnému nástupu množství alkoholu v naší krvi… U hospy se již tyčil Drobeček, Zlíňáček, Seke (ten už se v tu dobu moc netyčil) a pak ještě další dva pekelníci z naší práce. Dali jsme pivko, výčepní natočila 3x petku s pívama na cestu a Zlíňáček nás divoce napájel ohnivou vodou. Cesta vlakem byla zběsilá, ale mně se nechtělo postávat někde u dveří a tak jsem šel do patra (u nás jezdí patráky City Elephant) a tak jsem si posedal k dívčinám v růžových trikotech. Jak vyplynulo z řeči, právě v sobotu probíhal nějaký ten pochod proti rakovině prsu… Zdola z přízemí se ozývaly sprostonárodní písně a obecný hlahol, tím jsem se bavil a lidé jenom nevěřícně nechápali co se to dole, v pekle, děje… Po přistání na Masarykově nádraží, se celá skupina začala přesunovat směr metro – Florenc. Udržet team pohromadě to byl nadlidský výkon, probíhalo focení se strojvedoucím, před lokomotivou, čůrání za billboardy atd. Další neplánovaně-plánovaná zastávka se konala v provizorním stánku nedaleko Florence. Byli jsme tam jediní návštěvníci, ale podle vzezření vrchního stánkaře z nás nadšení nebyli. Dalo se pivko na doplnění pitného režimu a k tomu se ještě pila nějaká „drátěnka“ (myslím rum s pepřem), to už jsem nechápal vůbec… Po této mezizastávce, jsem tlupu nasměroval do metra, postupně jsme zakoupili lístky a už se jelo krtkem. Seke dělal netopýra, zavěsil se v metru za nohy o tu vrchní štangli a hlavou dolů jel jednu zastávku (ostudy ranec). Zabojoval i o řád Zlatého Netopýra, ale tři zastávky nebyl sto dát a tak byl nějakou dobu smuten.

Konečně jsme dorazili do Holešovic, přesun na výstaviště a konečně vstup do areálu. Hned za vstupní branou byl stánek s Jagermaisterem a to byla další chyba, protože se tam ti blázni opět zasekli… No to už ale hrál Debustrol a šel jsem pod statný strom, abych alespoň něco málo poslechl z české legendární kapely… Pivo se v areálu točilo jedině Budvar za 35,-Kč a to bylo 0,4l… Jako další hráli Loaded, nezaujal, poté „hororový“ Misfits, taky nic moc… kapelu, na kterou jsem se těšil byl Kreator, leč právě zvuk byl při tomto setu úplně špatnej, bylo to potichu jako kdybych si to pouštěl doma z kazeťáku, Cavalera Conspiracy jak by smet… škoda, to bylo opravdu blbé… Degradovat takový koncert je do nebe volající chyba, která by se měla trestat. Sic nevím právě teď jak, ale možná by stálo za to, aby po setu kapely hlavní zvukař zvednul svůj zadek a šel se na podium představit divákům a ti by v následné „děkovačce“ vyjádřili svůj názor na jeho odvedenou práci. Někdy bych neváhal investovat do levného španělského rajčete a obdarovat ho tímto prezentem…

Průběžně se mí kolegové zjevovali a pak mizeli v davech fanoušků, potkal jsem tam pár známých, pokecal, do toho mě furt někdo volal, naháněl… První odpadlíci v tomto času začali pospávat, Seke musel, protože by jinak nedožil hvězdy večera. Ono není jednoduché vydržet pitný standard po celou dobu dne, obzvláště, pokud se začíná dopoledne pivním sprintem přes slivovicové překážky s následnou Jagermaisterovou štafetou. To by svalilo i desetibojaře.

Nezáživný Mastodon jsem poslechl na půl ucha… Pak se objevila Pájina se svojí Týnkou a zase byla příjemná změna. Týnka, jakožto jedna z nejmladších návštěvnic metalového svátku byla obletována, focena a více jak její maminka obdivována. Jako jediná z naší skupiny se dostala do sektoru VIP, blíže k podiu. To už ale hráli InFlames, to bylo prima, konečně něco pořádného, zvuk byl napraven. Další, předposlední kapelou byli Korn, to bylo též pěkné. Korn nevynechal své hudební vzory a poslal něco málo od Queen či Metallicy.

O přestávce jsem bojoval se skutečností, že výhled na podium mi je rušen něčím, co v hledišti nemá co dělat. Po bližším ohledání objektu jsem narazil na tuto skutečnost: mezi diváky si prodejce preclíků a zapečených rohlíků dotáhl svůj stánek. Stánek měl jednu nevýhodu, že byl opatřen červenou stříškou, která mi právě bránila v mém zorném poli. Neváhal jsem se vší slušností zavést rozhovor s prodejcem, leč záležitost, že prodavač je národnosti italské, mluvící angličtinou mě lehce vykolejila. Posbíral jsem zbytky vědomostí z mých čtyřech lekcí tohoto světového jazyka a skvělou výslovností oxfordského studenta univerzity jsem se mu snažil vysvětlit, že jeho „fucking baker´s box with red roof“ mi vadí ve výhledu (určitě jsem v té chvíli věděl jak se řekne vadí ve výhledu). Prodavač jenom pokrčil rameny a zvěstoval mi novinku, že je to skvělé místo na prodej. To už mi v hlavě svitla myšlenka ultimáta, a tak jsem ho postavil před hotovou věc – do deseti minut se posune s celým svým kšeftem o 5m vpravo, jinak budu muset použít Drobečka. Pokoušel jsem se vyřešit celou prekérku i s pořadateli, ale s nimi je to marné, prý to závisí na pronajímateli… no nechtěli se vůbec v celé věci nijak angažovat, vůbec je to netankovalo… Po deseti minutách maník držel svůj post „dobrého ryta“ neustále a tudíž jsem začal konat co jsem slíbil. Jako pomocník mi byl Hjůsten, sic střední postavy, ale v tu dobu též hovořící čistou angličtinou a pln síly pro dobro věci. Milého prodavače resp. jeho stánek jsme začali sunout stranou, v půlce jsme měli trochu namále, protože jsme vjeli do prohlubně a náklon celé budky byl na hranici pádu. Ital si jenom držel kasírku a nevěřícně čučel co se děje. Po ukončení transferu jsme si všichni oddechli, za to, že nedělal větší problémy jsme mu koupili malého panáčka. Dokonce jsme navázali přátelský rozhovor a tak Jakub (Giacomo) byl asi nakonec rád, že jsme nepovolali Drobečka, protože ten by mu z mobilního krámečku zřejmě udělal kůlničku na dříví.

A to už se schylovalo k tomu, za čím jsme všichni dorazili – Iron Maiden. Za zvuků intra z posledního alba začal jejich téměř dvouhodinový set. Zvuk byl už v pořádku, výhled na podium a postranní obrazovky byl přijatelný, v rámci možností. A už to jelo ráz na ráz, první starší věc -2 minutes to midnight- a další hity ikony britského heavy metalu na sebe nenechaly déle čekat. Výkon všech hudebníků byl úžasný, zpěv v baladách či pomalých pasážích luxusní… Došlo i na maskota Eddiho, jako cca 3 metrová obludka chodil po podiu a „pokácel“ v inscenované scénce kytaráka. Ke konci se za kapelou zjevila další příšera monstrózních rozměrů, celé se to hýbalo, otevíralo pusu a já nevím co ještě. Píseň –Fear of the Dark-, lidé byli ve varu, nádhera, celá show končila –Running Free- za drobného deště… Co dodat, opravdu skvělý koncert, prostředí bylo též nádherné a atmosféra??? Ta byla nezapomenutelná, jedna z nejlepších co jsem zažil… IM jsem v životě naživo neviděl a teď jsem to dal… fakt excelent…

Odcházel jsem unaven, ale šťasten, soused potácející držel jakžtakž směr… Když jsme byli kousek od metra, vzal si do hlavy, že pofrčí taxíkem a tak hned zmobilizoval svých posledních pár sil (a peněz) a zastavil drožkaře a domluvil s ním „senzační cenu“ za odvoz k nám. Cesta byla klidná, něco málo jsem vedl „small talk“ s řidičem a tak kolem půlnoci jsme dorazili do naší vesnice. Pak už jenom postel a spánek.

Tak to byla moje malá reportáž z atmosféry na Sonisphere festivalu 2011

MartyS