Malvíny – srpen 2011

Nadešel čas pro velkou rybářskou zkoušku – chytání na soukromé vodě pro plavce a opalování-milující čelákovičáky zvané Malvíny , pro zaryté rybáře – Mezi Mosty – Rybářský Ráj Toušeň. Telefonicky jsem zarezervoval „naše“ místo (č.21) a začal shromažďovat informace a potřebné věci k rybolovu. Ještě, že mám převelice hodného souseda Jardu, který je ultra-mega-ranec rybář a má všechno potřebné k půjčení. Je též  svolný podělit se s radou či taktikou jak na ně, a to mi vyhovuje, protože mohu vynechat dlouhou cestu pokusů a omylů.

Nadešel pátek a já jsem sepsal dlouhý seznam věcí, které si musím koupit, půjčit a sbalit. Kdo nikdy nejel na takovou výpravu, tak si nedokáže vůbec představit, co takový lovec „němých tváří“ musí mít s sebou. Kuchyň a obývací pokoj se na 3 hodiny proměnili v chaotický bleší trh výprodeje rybářských potřeb. Navazoval jsem háčky, návazce, prostříkával potenciometry pípáků, volil ty správné modely závaží. S popsaným tahákem jsem zazvonil u sousedovic dveří a jako prosebník jsem předčítal všechny potřebné položky. Postupně jsem vršil na hromadu potřebné „cajky“, krmení pro šupináče a návnady. Dostal jsem školení jak zakrmit, kolik a čeho, jaké nástrahy píchnout na háček. Je to věda, to vám povím, v těch „koulích“ (boilies) je snad více proteinů a zakázaných látek než má kulturista v krvi před mistrovským kláním. Názvy jsou taky tajemné, většinou jde o kombinaci příchutí, které by nevymyslel žádný z proslulých francouzských labužníků. Tak třeba kombinace Fanatica – Oliheň – Černý pepř, Královský losos… to se sbíhají sliny jenom když se to čte, co? Ještě v sobotu ráno jsem v krámku dokoupil pár drobností, nějaké zásoby jídla a pití a s drahou jsme vyrazili směr voda. Vozidlo bylo ze 3/4 naloženo, mezi řidičem a spolujezdcem trčely pruty a to jsem v mém vozu Opel Astra Combi měl sklopené zadní sedačky!

Dorazili jsme na místo. Správce mě poučil o pravidlech, zaplatil jsem peněžní obnos za chytání na 24 hodin. Po mé informaci, že toho máme v autě celkem „dost“, se nás zželelo a místo toho, abychom všechno převáželi na místo pramičkou, dal nám klíče od závory a mohli jsme všechno odvést autem, vybalit a pak zaparkovat na parkovišti v „přístavu“… To nám celkem pomohlo, protože bychom měli zřejmě ponor jak tlačný remorkér plující po Labi s uhlím do Chvaletic. Mezi tím, co drahá jela zaparkovat auto, já jsem dával do kupy stojan, pruty, swingery atd. Poté, co připlula na místo loďkou začal projekt „zjisti hloubku a zakrm“, na který nutně navazuje „nahoď pruty a chytej“. Bójkou jsme zjišťovali hloubku, reliéf dna. Soused mi nabízel echolot, ale to by byla další pravděpodobná technická zápletka. Spokojil jsem se s „couráním“ závaží po dně a měřením délky potopené šňůry. Konečně jsme dopluli na to správné místo, hloubka cca 3 metry. Zakrmili jsme přesně podle instrukcí a vydali se směr břeh. Na břehu jsem doladil koncové montáže, napíchal koule na šňůrky, překlopil navijáky a drahá se vydala položit nástrahy přesně do zakrmených míst. Já jsem ze břehu kontroloval odvíjení imitace, všechno fungovalo podle předpokladů. Odhodila první návnadu do hlubin a já jsem napínal vlasec, aby bylo předpnutí právě takové, aby sebe menší pohyb zaznamenal indikátor záběru. Když jsem ale stahoval šňůru, někde se to tam v kloubce o něco zaseklo, šlo to strašně z tuha, něco jako když stěhujete potopenou almaru i s 12ti dílnou jídelní soupravou. Tak jsem začal celou věc řešit tím, že jsem podal rozkaz, zkontrolovat celou krizovou situaci mojí pomocnicí na loďce. Jana po imitaci táhla to „něco“ co se mi zavlíklo na háček, já jsem doufal v to, že ten pařez konečně vyhodí z háku a já budu moci konečně připravit prut do polohy „stand-by“. Co se událo poté, to muselo náramně pobavit kolem sedící rybáře (no, tajně doufám, že nás nikdo nepozoroval, protože by si asi myslel, že větší blbce na rybách ještě neviděl), když konečně drahá přizvedla tu věc k hladině a spatřila v čem je problém, začala volat na břeh, že tam mám kapra jako krávu, že většího v životě neviděla! Pěkně si ho vodila za šňůru jako panička venčící věrného gaučového pudlíka. Já na to, ať ho pustí, jede ke břehu, že se pokusím to zvíře vytáhnout. Postupně jsem zkracoval vzdálenost kapr – břeh. Jana dorazila s loďkou na břeh a začala panika a zmatek, protože na tak rychlou akci jsem vůbec nebyl připraven. Říkám jí, vyndej podběrák, ona na to kde je, já zase, že ve futrále co jsou další pruty… no byla to legrace, protože na břehu byla hromada zavazadel a přesně identifikovat ten správný batoh nebylo snadné. Po chvíli byl podběrák na světě. Zvládli jsme i navedení této plovoucí „bestie“ do podběráku (i přes výkřiky, on se nám tam nevejde!!!). Kapříka jsme položili na podložku, změřili, zvážili a hlavně vyfotili. Celá věc se seběhla tak náhle a rychle, že pocit z chycené velké ryby nebyl tak úžasný, jak by se dalo předpokládat. Jenom pro doplnění, kapr vážil 9,75kg a měřil 80cm. Poslední „pomazlení“ a šupináč byl vrácen tam, kam patří… v klidu si odplul do jezera, aby udělal radost třeba někomu dalšímu nebo aby se dokázal ponaučit z toho, že ne všechno žrádlo na dně je tak „bezpečné“ jak vypadá.

Zbytek našeho lovu postrádal punc tahání vodních vepřů, velikost kapříků se ustálila na „pánvičkové“ míře 50-60cm. Snad omluvou za jejich natržené huby je fakt, že jsme všechny úlovky neprodleně vrátili do jejich vodního světa…

Jednodenní expedice Malvíny 2011 byla vskutku veselá a poučná. Pokud je někdo z Vás, čtenářů, milovník rybolovu a chtěl by si vytáhnout nějakou tu „větší“ rybu, nechť mu je tento článek tipem kam je možné vyrazit.

S pozdravem a zvoláním Petrův Zdar!!!

Martin